Používání ZIZ v různých odvětvích medicíny, průmyslu, zemědělství a výzkumu stále roste a zákonitě je spojeno s možností vzniku nehod a havárií. Je však jen málo oblastí lidské činnosti, kde byla zároveň s rozvojem aplikací věnována taková pozornost zajištění jejich bezpečnosti z hlediska ochrany zdraví, jako je používání zdrojů ionizujícího záření. Přesto však nelze absolutně vyloučit, že k neplánovanému ozáření lidí dojde. Likvidace radiačních nehod a havárií vyžaduje velmi rychlé operativní rozhodování vedoucí k realizaci opatření na ochranu zdraví pracovníků a obyvatel a opatření na ochranu majetku [Klener 2000].
Neplánované ozáření či rozptyl radioaktivních látek je mimořádnou situací, vznikající nejednou překvapivými a nepředpokládanými mechanismy a končící velmi různorodými následky. Základní rozdělení mimořádných situací je rozdělení na radiační nehody a radiační havárie. Radiační nehodou rozumíme událost, která má za následek nepřípustné uvolnění radioaktivních látek nebo ionizujícího záření nebo nepřípustné ozáření osob. Jako radiační havárii označujeme potom radiační nehodu, která vyžaduje opatření na ochranu obyvatelstva a životního prostředí. Důsledky radiačních nehod se zpravidla omezují na prostory pracoviště se zdroji ionizujícího záření, radiační havárie pak ovlivňují i jeho okolí zejména únikem radioaktivních látek do životního prostředí.
Na pracovištích se ZIZ mohou vyskytovat jak zdroje způsobující vysoké dávkové příkony tak při porušení těsnosti systému bariér mohou být uvolněny do životního prostředí vysoké objemové aktivity vedoucí k významným příjmům radioaktivních látek. Ztráta kontroly nad zdrojem může tedy vést nejčastěji k ozáření jednoho nebo několika málo pracovníků, kteří tak mohou být ohroženi akutním lokálním nebo celotělovým poškozením. Nápravná opatření při radiačních nehodách jsou zaměřena především na vyloučení výskytu deterministických poškození u pracovníků. V takové závažné míře bývají jednotlivci z obyvatelstva ohroženi jen v ojedinělých případech, kdy je silný zdroj záření ztracen nebo zcizen a dostane se do veřejně přístupného prostoru, kde je pak nalezen neinformovanými osobami, které s ním následně nevhodně zacházejí.
Větší skupiny obyvatelstva mohou být ozářeny, či kontaminace ovzduší, vod, zemského povrchu, potravních řetězců může nastat při radiačních haváriích jaderných zařízení spojených s rozptýlením/únikem radioaktivních látek do životního prostředí. S možností deterministických poškození se v těchto případech mimo areál havarovaného zařízení setkáváme jen zcela výjimečně; ovšem úniky radioaktivních látek zejména do ovzduší představují z hlediska ozáření obyvatelstva riziko (zpravidla je vyšší než pro úniky do hydrosféry) - úniky do ovzduší totiž způsobují vyšší dávky a dostávají se k člověku v kratším čase.
Na rozdíl od regulace ozáření při činnostech, regulace ozáření při zásazích není založena na limitech - použití předem určených limitů jako východiska pro rozhodování o zásazích by mohlo vést k opatřením neúměrným z hlediska jejich přínosu, tedy v rozporu s principem zdůvodnění – nýbrž byly mezinárodně přijaté zásahové úrovně [IAEA 1994, 1996], které převzaly i naše právní předpisy – vyhláška 307/2002 v platném znění. Optimalizace zásahu je však vždy omezena nutností zabránit jakýmikoli prostředky vzniku deterministických účinků.
Základní principy havarijního plánování a odezvy jsou shodné pro všechny typy nehod a havárií. Lišit se bude volba jednotlivých opatření a časový sled jejich provádění. Volba ochranných opatření závisí na povaze nehody nebo havárie, délce jejího trvání a zasažené oblasti. Kromě málo pravděpodobných radiačních havárií JE, jsou častější radiační nehody, příp. havárie se zdroji ionizujícího záření během jejich výroby, přepravy nebo použití, či nesprávného zacházení, ztráty nebo odcizení, poškození zdroje nebo jeho stínění, apod..
Následky radiační nehody či havárie se mohou velmi lišit v závislosti na typu a povaze události, celkovém množství a složení směsi uniklých radionuklidů a jejich vlastnostech charakteru prostředí, do kterého jsou radionuklidy uvolňovány, mechanismu šíření radionuklidů. Důležitými exposičními cestami jsou pak zevní ozáření z poškozeného zařízení nebo zdroje mimo kontrolu, zevní ozáření z mraku uvolněného radioaktivního materiálu, inhalace radioaktivních látek z mraku, zevní ozáření z depozitu radioaktivních látek na povrchu terénu, kontaminace povrchu těla a oděvu, požití potravy a vody kontaminované radioaktivními látkami.
Pro JE vnitřní i vnější havarijní plán musí vycházet z konkrétního typu zařízení a potenciálu pro únik různých radionuklidů. Důsledky na okolí vypočítané pro řadu předpokládaných havarijních sekvencí pak tvoří další zdroj pro tvorbu vnějších havarijních plánů. Pro havarijní plánování rozlišujeme dvě základní oblasti - areál pracoviště se zdroji ionizujícího záření a jeho okolí. V okolí JE je zpravidla na základě bezpečnostních analýz stanovena zóna havarijního plánování (ZHP). ZHP se dělí [IAEA 1997, 2003] na zónu automatického přijetí neodkladných ochranných opatření po varování (ZPO), zónu, kde se plánují neodkladná ochranná opatření (ZNO), zónu, kde se plánují následná/dlouhodobá ochranná opatření (ZDO), viz obrázek.
Provozovatel pracoviště se zdroji ionizujícího záření zodpovídá za plánování a případné zavedení neodkladných opatření zmírňující dopady havárie - ochranu lidí v areálu pracoviště, vyrozumění příslušných úřadů a poskytnutí všech potřebných informací,doporučení a technické pomoci, varování obyvatelstva v okolí pracoviště.
V okolí JE zodpovídá za ochranu obyvatelstva místní státní správa, na celostátní úrovni pak vláda. Do zodpovědnosti ústředních orgánů a vlády patří zejména organizace následných opatření, která nevyžadují okamžitou implementaci a přesahují svým rozsahem kompetence či možnosti nižších územních správních celků.
Z hlediska časového průběhu radiační havárie se rozlišují v zásadě předúniková a úniková (časná) fáze a fáze poúniková (dlouhodobá, následná). Jestliže v časné fázi havárie je většina dostupných informací o možném radionuklidovém složení úniku a jeho velikosti (zdrojový člen) a o pravděpodobném vývoji havárie, jejích následcích zatížena značnou nejistotou a informace jsou založeny prakticky na hodnocení stavu technologie v daném zařízení, rozhodování o ochranných opatřeních bude tedy vycházet ze stavu zařízení a předpovědi jeho změn, na dostupné informaci o radiační situaci v areálu a na meteorologických datech - budou známy výsledky monitorování ve ventilačním komíně, v prostorách elektrárny, z teledozimetrického systému a postupně i z okolí JE (měření mobilních skupin, atd.). V časné fázi lze očekávat vyšší dávkovými příkony (jak ze zevního ozáření, tak v důsledku vnitřní kontaminace - inhalace a od depozice na zemském povrchu) než ve fázi poúnikové [ICRP 1993], [IAEA 1997, 1999].
V poúnikové fázi lze očekávat již úplný přehled o radiační situaci v dotčených oblastech; dominantní část pokračujícího ozáření je způsobena zevním ozářením z depozitu a vnitřní kontaminací po požití radionuklidů v potravinách. Rozhodnutí o povaze a rozsahu ochranných opatření budou založena na výsledcích monitorování životního prostředí a obsahu radionuklidů v potravních řetězcích. Podobně jako jiné státy i Česká republika provozuje jako jeden z prostředků adekvátní reakce na radiační havárii - Celostátní radiační monitorovací síť (RMS). RMS je řízena Státním úřadem pro jadernou bezpečnost ve spolupráci se Státním ústavem radiační ochrany. Monitorování provádí několik subsystémů - síť včasného zjištění (SVZ), která sestává z cca 60 měřících bodů s automatizovaným přenosem naměřených hodnot, teritoriální a lokální sítě (v okolí obou JE) termoluminiscenčních dozimetrů, síť měřících míst kontaminace ovzduší a laboratoří (vybavených pro gamaspektrometrické případně radiochemické analýzy obsahu radionuklidů ve vzorcích životního prostředí a potravních řetězců), připraveny a cvičen jsou mobilní pozemní a letecké skupiny.
Z ochranných opatření se pro časnou fázi havárie plánují a příp. realizují neodkladná ochranná opatření, jakými jsou vyrozumění odpovědných institucí, varování obyvatelstva, ukrytí, evakuace, jódová profylaxe, omezení pobytu osob, dekontaminace osob a poskytnutí speciální zdravotní péče ozářeným a kontaminovaným osobám. V poúnikové fázi jsou aplikována následná a dlouhodobá opatření jakými jsou dekontaminace určených kontaminovaných oblastí, budov, zařízení, regulace potravních řetězců, veterinární a zemědělská opatření, příp. i přesídlení osob z nejvíce kontaminovaných oblastí. Následná opatření se zavádějí až po získání spolehlivých údajů (výsledků monitorování) s ohledem na sociální, psychologické a ekonomické aspekty - společenské a ekonomické ztráty spojené s nepodloženými rozhodnutími mohou být vzhledem k délce trvání následných opatření značné. Je tedy důležité rozhodovat o provedení následných opatření na základě co nejúplnější informace s použitím co nejlepších odhadů možných dopadů jednotlivých uvažovaných variant.
Při zavádění ochranných opatření jsou, kromě uvedeného, vodítkem mezinárodně doporučené a našimi právními předpisy přijaté zásahové a směrné hodnoty předpokládaných a odvrácených dávek. Tyto hodnoty, jež se vztahují k danému opatření a dané době od úniku radionuklidů jsou uvedeny ve vyhlášce 307/2002 v platném znění – příklad, tabulka.